NOČNÍ MŮRA 2 - Podivný had

21. prosince 2019 v 21:20 | S. K. Holešová |  Mé noční můry
Bylo horko a všude samí písek. Teplí vánek mi rozevlál bílé šatičky které zdobily mé malé 4.leté tělo. Bosýma nožičkama jsem se brodila pískem a užívala si ten krásný pocit. Babička s dědečkem šli za mnou a cosi si povídali s mladou průvodkyní. Bylo mi to v celku jedno já se kochala okolím. Samí písek a nic než písek. Taková nádhera a jak by se tu vyjímal hrad. Ne pomyslela jsem si, výtr by ho ihned zničil. Ale i tak. .... Roztančila jsem se. Točila jsem se do kola a reagovala jsem na jakousi hudbu kterou nikdo jiný neslyšel. A víte co ? Bylo mi to jedno. Jelikož jsem se cítila jako nikdy předtím. V okolí jsem zahlédla jaké si mohutné špičaté stavby. ( teď už vím že to byli pyramidy, ale tehdá jsem nikdy nic takového neviděla )
Náhle jsem se zarazila. Uslyšela jsem jakýsi syčiví zvuk! Odkud jen přicházel ? Běžela jsem za tím zvukem a spatřila nádherné stvoření. Hada! Byl černý a přesto barevný. Sluneční paprsky které na něj dopadali, ho barvili do zelena, fialova, červena a tak všelijak.

Přišla jsem k němu a pohledem jsem ho počala zkoumat. I on jako by byl zvědavý. Vstyčil se a dotýkal se mého nosu jazykem. Lechtalo to a já se pro sebe pochechtávala. Už, už jsem se ho chtěla dotknout, když děda mocně zařval a vyrval mě z hadova dosahu. Had se zjevně rozčílil a nemilosrdně dědu hryzl. Paní průvodkyně rychle přispěchala, zkušením stiskem hada odchytla a hodila ho do jakési plátěné tašky kterou zavázala tkaničkou. Poté se vše seběhlo opravdu rychle. Dědovy se udělalo opravdu hodně nevolno. Průvodkyně nás nahnala do velké budovy, kde nás jakási doktorka zavedla do ordinace, aby dědečkovy mohla dát protijed. A však když hada vytáhla... Těžce se zamračila, strčila ho zpět do pytle a začala cosi ťukat do počítače.

Náhle zesinala. " Ppppp--prosím musíte opustit bbb-budovu. Ten had není sice jedovatý ale byl posva....." Doktorka to nestačila ani doříci a děda se začal proměňovat. Jeho nohy k sobě počali srůstat, kůži nahradili šupiny, s hrozným řevem a viditelným utrpením se dědovy začali proměňovat ruce v šupinaté pařáty. Ostré jako nože. Nejhorší ale byla proměna hlavy. Z lidské na hlavu kobří. A však límec dědovy nezačínal od krku, nýbrž trochu doleji pod bokami. Děda ještě jednou mohutně zařval v agonii a pak před námi stálo cosi hadovitého bez kapky lidskosti. Had uchopil paní doktorku nadzvedl jí nad hlavu a s otevřenou tlamou do sebe začal nasávat jakou si duhu. A však po kompletním vysátí oné duhy, doktorka padla na zem mrtvá. Z hrůzou jsme se s babičkou koukali jak se Had otočil na nás. Přiblížil se. Začal syčet. A ..... ohnul se v pase jako by měl ukrutné bolesti. Chytil se za hlavu a snažil se ze svým novým hadím já bojovat.

Babička toho využila a začala utíkat.



SEN POKRAČUJE JAKO BY O PÁR DNŮ POZDĚJI

Běžela jsem domů co mi síly stačili! Musím jim to říci. Určitě jde po nás! Běžela jsem a zalykala se při jednom ze svých astmatických záchvatů kašle. Nemohu zastavit, pokud to udělám tak bych je nestihla varovat. Vrazila jsem do hlavních dveří a začala lapat po dechu. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, v boku mě píchalo a já se rozbrečela námahou.

V tu chvíli ke mě přišla teta Janča. " Sabíku co se děje ? Hoří snad ? "
" Te - te - teto, on je tady ! Jde si pro nás! " Teta se na mě přísně podíval. " Sakra mluv srozumitelně, co se děje!" Celá uplakaná jsem řekla jediné slovo " děda". Znělo to spíše jako šepot a však tetu to natolik pobavilo že se začala smát. A smála se tak hlasitě až babička z druhého patra křikla " Jančo, co se děje? " A teta ze sebe stále ze smíchem vyplivla: " prý se vrací děda." Na to se ze shora ozvalo podrážděné : " Sabino laskavě si nevymýšlej. " Tak a s mim plánem na záchranu byl konce. Někdo mi přece uvěřit musí! Obešla jsem všechny ale rychle ubíhalo těch pár minut co jsem před dědou/hadem měla náskok. Ani né po pár minutách se rozletěli hlavní dveře na třísky. Děda se vrátil domů! Rozeběhla jsem se dolů s jediným cílem,zachránit tetu Janču. Schody dolů jsem brala po dvou. A opravdu jen tak tak jsem tetu vyrvala s dědových pařátů a běžela s ní k zadnímu východu. Začala jsem lomcovat klikou ale bylo zamčeno. Vykřikla jsem v hrůze když se děda jako blesk vynořil za námi a chytl tetu Janču. Zvedl jí do výšky k ústům. Rozevřel je.... V ten moment jsem vzala koště které leželo poblíž dveří a plnou silou jsem ho praštila do ramen ( víš jsem nedosáhla ). Koště se roztříštilo ale k mé věčné smůle si toho ani nevšiml. Před mýma očima se začal živit mou tetou. Nevěděla jsem co dělat. Mám zůstat a zkusit jí zachránit ? A povedlo by se mi to vůbec? Odpověď mi hlavou proletěla rychlostí světla. NE NEPOVEDLO BY SE MI ANI JEDNO!

Rozeběhla jsem se tedy do horního patra abych rychle přemluvila maminku a babičku. "Maminko, babičko teta umřela , děda je tady. Prosím, prosím musíme na balkon tam je jediná cesta ven." Máma a babička ku podivu souhlasili. Rozeběhli jsme se k balkonu, otevřeli dveře a má maminka zrovna teď si vzpomněla že si potřebuje srovnat myšlenky. " Sabinko, běž z babičkou na před já se jen tady projdu, neboj budu u balkonu. Jen nedokážu uvěřit že se to tvému dědovy stalo." začal jsem panikařit : " Mami prosím ne, zabije tě." I přes mé prosby mě babička chytla a vtáhla na balkon, kde zavřela za mou maminkou dveře. " Sabino, dej jí trochu prostoru, právě jí zemřela sestra nebuď tak bezcitná." Sklonila jsem hlavu a zastyděla se za své bezcitné chování. Babička mi pak začala vyprávět jak se z dědou poprvé seznámili a padali jí z očí slzy smutku a ztracené lásky. Zželelo se mi babičky. Hladila jsem jí po ruce a zároveň zkoumala jak se dostat dolů aniž bychom si zlomili vas.... A náhle mi svitlo. Hned poblíž balkonu byl karavan kde prodávali Vietnamci. Když by se z balkonu skočilo na ten karavan, dolu už by to bylo snadné.! Měla jsem takovou radost, když jsem konečně něco zvládla vymyslet! Mi to přeci jen přežijeme! Ano zachráníme se! Řekla jsem o svém nápadu babice a pak se rozeběhla pro maminku. Otevřela jsem balkonové dveře a.....
Málem se my zastavilo srdce. Maminka ležela na podlaze bílá jako stěna a nad ní se jak samotná smrt tyčil dědeček. Z úst mu vyšlo nebezpečné zasyčení. Z hrůzou jsem ustupovala na balkon až jsem se dotkla zábradlí. Jakmile děda přelezl práh dveří od balkonu, konečně jsem se dostala ze šoku a začala jednat. Chytila jsem babičku, dovlekla jí na místo kde to bylo jen malinký kousek od karavanu a.....


Babička se mi vyškubla. Šla k dědovy a pravila : " Miluji tě, vzal sis naše děti i můj život patří jen tobě." Jakmile to dořekla, obejmula dědu, ten rozevřel ústa a počal pojídat svítivou duhu stoupající z babičky. Se slzami na tváři a šrámy na duši jsem skočila z balkonu. Už ,už jsem byla na střeše karavanu. Když mi z něj sklouzla noha a já dopadla na tvrdou zem. Vystřelila mi obrovská křeč do nohy, nemohla jsem s ní vůbec hnout. A tak z vypětím veškerých svých sil jsem se vydala k zadním vrátkům které vedli na ulici... Za sebou jsem slyšela hrozivé ssssssss které se stále přibližovalo a já? Pomalinku pajdala a pokulhávala ke dveřím. Už mi zbýval jen kousek když sem uslyšela hned za uchem SSSSSSSSssssssssssssssssssss. Vyjekla jsem, prudce jsem se otočila a z hrůzou pohlédla bývalému dědečkovy do očí. Nic než hlad v nich nebylo a mě zaplavila vlna děsu. Já umřu! Já umřu!!!!!!! A pak se mi v hlavě ozvalo mnohem silněji. JÁ NECHCI JEŠTĚ UMŘÍT !!!!!!!!!

v tu chvíli jsem se otočila na imaginárním podpatku a noha, ne noha tryskem jsem vyrazila ke dveřím a tradá ven. Přežila jsem ! A však po několika dnech hladu kdy jsem neměla kam jít..... jsem se vrátila domů. A děda mě přijal s otevřeným náručím...... a tlamou.


OBRÁZEK NAKRESLILA : KÁJA


Pokud vás zajímá další její tvorba zde je odkaz na její instagram : dia_stone_
drawing_is_my_poison_
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama