Dnešní doba

Čtvrtek v 22:29 | S. K. Holešová |  ÚVAHOVÉ BÁSNĚ
K nebi stoupá dým,
A já tu po dlouhé době zas vymyslím rým,
O tom jak je svět krutý,
A já z něj mám nyní srdce dutý,
Snad už v něm nenajdeš citu,
Jelikož je obalené v bolestném krytu,

zkoušela jsem bolest svou vyplavit slzy,
Avšak to mi nepomohlo,
I když mě to mrzí,

Dlouho uvažuji zda dal žít mám,
Když žze života jen samou bolest znám.

A však když podívám se na své děti,
Tato myšlenka zmizí nežli napočítáš do pěti,
Nechci aby trpěli jako já,
Proto tu s nimi musím žít,
Abych ji pak pomohla jak se jen dá,

vždyť dnešní doba krutá,
nelítostná jest,
a tak snad děti pochopí a nechají se vést.
 

ON+ONEN

14. ledna 2020 v 20:55 | S. K. Holešová |  VĚNOVANÉ
Poslouchej má slova,
zopakuji ti je znova,

psala jsem je již jednou,
že truchlit můžeme ve dvou,

však hodlám vám pomoci,
vy pro mně znamenáte mnoho,

a krom toho,
jsem tu pro vás,
vždy když jste v tísni,
já uvažuji o nové písni,

o písni pravdy,
kterou znám,
že pomohu vám,

a věz že pravdu mám,
pravdu která na mě křičí,
pravdu která vás asi ničí.


Tato báseň je věnovaná Petrovi a ještě jednomu človíčku ale je tomu už docela dávno co jsem jí psala pro ty dva že už ani nevím proč a nač vznikla.

Šílenství - podpořené alkoholem

14. ledna 2020 v 20:43 | S. K. Holešová |  VĚNOVANÉ
I.

Sám Satan snad šeptá mé duši,
šeptá jak mi to sluší,
leč přemýšlím nad rýmy,
které by mohli být pravými,

ááá ty pekelná chásko z Jihu,
dojdu i já někdy klidu ?

či jak sám tušíš,
mou naději temnotou rušíš,

vždyť život jen samou bolest dává,
sakra Inko,
to se stává,

rozhlédni se kolem sebe,
jak za táhlé je noční nebe,
a těch smutků pár,
to je od Démonů dar,

nyní učíme se bolestí,
s kterou zbavíme se neřestí,
a až v Pekle se budeme smažit,
těchto zkušenostní si budeme vážit,

II.

Co napíšeme ještě?
Slzy jsou jen součástí deště,

úsměv vidíme jen málo kdy,
však propadneš jemu i ty,

s očima plných slz,
a bolavou duší,
zvládneme bolest ve dvou,

nemusíš smutnit sám,
vždyť já bolest dobře znám,
pomohu i vám,
oběma,

vám vy s tracené duše,
šeptá vítr suše,
já však tak hluše,
hluše,
ke svému dávnému učení,
ďábla a čarodějnic mučení,
však i mi učení,
máme myšlenkové rušení,

co mám dělat,
když rozum křičí:
POZOR!!!

má bohyně srdce věří,
ve vší,
i v pravdu tvou,
kterou tvá ústa řvou,

III.

Tu píši řádky pravého šílenství,
s temnotou v obětí a milenství,

tu zkusím nemyslet na ty žaly,
se mnou neprožiješ života zmary,

věř mé síle,
věř mé moci,
zavolej mě kdykoli ku pomoci!

Nevím proč píši tato slova,
a však klidně zopakuji ti je znova,
omlouvám se vám oběma,
je to touhle dobou.

Tato báseň je věnovaná Petrovi a ještě jednomu človíčku ale je tomu už docela dávno co jsem jí psala pro ty dva že už ani nevím proč a nač vznikla.
 


Téma týdne : šťastný není nikdo

13. ledna 2020 v 20:13 | S. K. Holešová |  Téma týdne
Co se tohoto téma týče je to složitá otázka. Vnímavý lidé jsou smutnější už jen s toho jak vidí tento svět. Třeba já osobně znám lidi kteří byli různě zneužívání, znám lidi (včetně sebe) kteří mají sotva co jíst, lidi kteří se bojí co s nimi bude za týden. Všude okolo nás je strach, násilí a chudoba.

Neustále si lámu hlavu jak můžu tento svět udělat lepším, jak děti naučit šetřit a přitom jim vysvětlit jak je důležité aby si lidé mezi sebou pomáhali.

Méně citliví lidé mají výhodu v tom že jim je toto jedno, nebo to ne-vnímají dokonce znám i takový lidi kteří ani nevěděli že nějaká chudoba je.

Nedá se ale říci že by někdo z nás byl šťastnější. Každému se život tentočkuje jinak. Ať už vnímáme celosvětový problém nebo jen problém u nás doma.

Každému však přeji aby žádný problém neměl, aby jste byli šťastný zdravý a splnili si i ty nejtajnější sny. Vaše S. K. Holešová

rozpis nočních můr

13. ledna 2020 v 19:09 | S. K. Holešová |  Mé noční můry
můry do 4 let

1 - démon s pumí hlavou ( obrázek od Káji )
2 - podivný had ( obrázek od Káji )
3 - zvláštní mužíčci
4 - čarodejnice a podivný lektvar

můry do 15 let

5 - hadí démon
6 - tři zkoušky ( upír , vlkodlak a zklamání )


můry od 15 a stále dokola

7 - prokletá jaboň
8 - zombí ?
9 - návštěva neexistujícího bratra
10 - krev a jen krev
11 - konec světa
12 - po konci světa !


Tak a to nás čeká a nemine :-) těšíte se ? Jen je škoda že polovinu nočních můr si opravdu už nepamatuji

Opožděně šťastné a veselé

26. prosince 2019 v 10:43 | S. K. Holešová
Přeji vám k Vánocům hodně zdravý, štěstí, lásky, peněz a vášně. Nechť se vám veškerá přání a i ta tajná vyplní.


Jak u vás probíhali vánoce? Měli jste kapra nebo řízek? A dostali jste co jste si přáli?

NOČNÍ MŮRA 2 - Podivný had

21. prosince 2019 v 21:20 | S. K. Holešová |  Mé noční můry
Bylo horko a všude samí písek. Teplí vánek mi rozevlál bílé šatičky které zdobily mé malé 4.leté tělo. Bosýma nožičkama jsem se brodila pískem a užívala si ten krásný pocit. Babička s dědečkem šli za mnou a cosi si povídali s mladou průvodkyní. Bylo mi to v celku jedno já se kochala okolím. Samí písek a nic než písek. Taková nádhera a jak by se tu vyjímal hrad. Ne pomyslela jsem si, výtr by ho ihned zničil. Ale i tak. .... Roztančila jsem se. Točila jsem se do kola a reagovala jsem na jakousi hudbu kterou nikdo jiný neslyšel. A víte co ? Bylo mi to jedno. Jelikož jsem se cítila jako nikdy předtím. V okolí jsem zahlédla jaké si mohutné špičaté stavby. ( teď už vím že to byli pyramidy, ale tehdá jsem nikdy nic takového neviděla )
Náhle jsem se zarazila. Uslyšela jsem jakýsi syčiví zvuk! Odkud jen přicházel ? Běžela jsem za tím zvukem a spatřila nádherné stvoření. Hada! Byl černý a přesto barevný. Sluneční paprsky které na něj dopadali, ho barvili do zelena, fialova, červena a tak všelijak.

Přišla jsem k němu a pohledem jsem ho počala zkoumat. I on jako by byl zvědavý. Vstyčil se a dotýkal se mého nosu jazykem. Lechtalo to a já se pro sebe pochechtávala. Už, už jsem se ho chtěla dotknout, když děda mocně zařval a vyrval mě z hadova dosahu. Had se zjevně rozčílil a nemilosrdně dědu hryzl. Paní průvodkyně rychle přispěchala, zkušením stiskem hada odchytla a hodila ho do jakési plátěné tašky kterou zavázala tkaničkou. Poté se vše seběhlo opravdu rychle. Dědovy se udělalo opravdu hodně nevolno. Průvodkyně nás nahnala do velké budovy, kde nás jakási doktorka zavedla do ordinace, aby dědečkovy mohla dát protijed. A však když hada vytáhla... Těžce se zamračila, strčila ho zpět do pytle a začala cosi ťukat do počítače.

Náhle zesinala. " Ppppp--prosím musíte opustit bbb-budovu. Ten had není sice jedovatý ale byl posva....." Doktorka to nestačila ani doříci a děda se začal proměňovat. Jeho nohy k sobě počali srůstat, kůži nahradili šupiny, s hrozným řevem a viditelným utrpením se dědovy začali proměňovat ruce v šupinaté pařáty. Ostré jako nože. Nejhorší ale byla proměna hlavy. Z lidské na hlavu kobří. A však límec dědovy nezačínal od krku, nýbrž trochu doleji pod bokami. Děda ještě jednou mohutně zařval v agonii a pak před námi stálo cosi hadovitého bez kapky lidskosti. Had uchopil paní doktorku nadzvedl jí nad hlavu a s otevřenou tlamou do sebe začal nasávat jakou si duhu. A však po kompletním vysátí oné duhy, doktorka padla na zem mrtvá. Z hrůzou jsme se s babičkou koukali jak se Had otočil na nás. Přiblížil se. Začal syčet. A ..... ohnul se v pase jako by měl ukrutné bolesti. Chytil se za hlavu a snažil se ze svým novým hadím já bojovat.

Babička toho využila a začala utíkat.



SEN POKRAČUJE JAKO BY O PÁR DNŮ POZDĚJI

Běžela jsem domů co mi síly stačili! Musím jim to říci. Určitě jde po nás! Běžela jsem a zalykala se při jednom ze svých astmatických záchvatů kašle. Nemohu zastavit, pokud to udělám tak bych je nestihla varovat. Vrazila jsem do hlavních dveří a začala lapat po dechu. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, v boku mě píchalo a já se rozbrečela námahou.

V tu chvíli ke mě přišla teta Janča. " Sabíku co se děje ? Hoří snad ? "
" Te - te - teto, on je tady ! Jde si pro nás! " Teta se na mě přísně podíval. " Sakra mluv srozumitelně, co se děje!" Celá uplakaná jsem řekla jediné slovo " děda". Znělo to spíše jako šepot a však tetu to natolik pobavilo že se začala smát. A smála se tak hlasitě až babička z druhého patra křikla " Jančo, co se děje? " A teta ze sebe stále ze smíchem vyplivla: " prý se vrací děda." Na to se ze shora ozvalo podrážděné : " Sabino laskavě si nevymýšlej. " Tak a s mim plánem na záchranu byl konce. Někdo mi přece uvěřit musí! Obešla jsem všechny ale rychle ubíhalo těch pár minut co jsem před dědou/hadem měla náskok. Ani né po pár minutách se rozletěli hlavní dveře na třísky. Děda se vrátil domů! Rozeběhla jsem se dolů s jediným cílem,zachránit tetu Janču. Schody dolů jsem brala po dvou. A opravdu jen tak tak jsem tetu vyrvala s dědových pařátů a běžela s ní k zadnímu východu. Začala jsem lomcovat klikou ale bylo zamčeno. Vykřikla jsem v hrůze když se děda jako blesk vynořil za námi a chytl tetu Janču. Zvedl jí do výšky k ústům. Rozevřel je.... V ten moment jsem vzala koště které leželo poblíž dveří a plnou silou jsem ho praštila do ramen ( víš jsem nedosáhla ). Koště se roztříštilo ale k mé věčné smůle si toho ani nevšiml. Před mýma očima se začal živit mou tetou. Nevěděla jsem co dělat. Mám zůstat a zkusit jí zachránit ? A povedlo by se mi to vůbec? Odpověď mi hlavou proletěla rychlostí světla. NE NEPOVEDLO BY SE MI ANI JEDNO!

Rozeběhla jsem se tedy do horního patra abych rychle přemluvila maminku a babičku. "Maminko, babičko teta umřela , děda je tady. Prosím, prosím musíme na balkon tam je jediná cesta ven." Máma a babička ku podivu souhlasili. Rozeběhli jsme se k balkonu, otevřeli dveře a má maminka zrovna teď si vzpomněla že si potřebuje srovnat myšlenky. " Sabinko, běž z babičkou na před já se jen tady projdu, neboj budu u balkonu. Jen nedokážu uvěřit že se to tvému dědovy stalo." začal jsem panikařit : " Mami prosím ne, zabije tě." I přes mé prosby mě babička chytla a vtáhla na balkon, kde zavřela za mou maminkou dveře. " Sabino, dej jí trochu prostoru, právě jí zemřela sestra nebuď tak bezcitná." Sklonila jsem hlavu a zastyděla se za své bezcitné chování. Babička mi pak začala vyprávět jak se z dědou poprvé seznámili a padali jí z očí slzy smutku a ztracené lásky. Zželelo se mi babičky. Hladila jsem jí po ruce a zároveň zkoumala jak se dostat dolů aniž bychom si zlomili vas.... A náhle mi svitlo. Hned poblíž balkonu byl karavan kde prodávali Vietnamci. Když by se z balkonu skočilo na ten karavan, dolu už by to bylo snadné.! Měla jsem takovou radost, když jsem konečně něco zvládla vymyslet! Mi to přeci jen přežijeme! Ano zachráníme se! Řekla jsem o svém nápadu babice a pak se rozeběhla pro maminku. Otevřela jsem balkonové dveře a.....
Málem se my zastavilo srdce. Maminka ležela na podlaze bílá jako stěna a nad ní se jak samotná smrt tyčil dědeček. Z úst mu vyšlo nebezpečné zasyčení. Z hrůzou jsem ustupovala na balkon až jsem se dotkla zábradlí. Jakmile děda přelezl práh dveří od balkonu, konečně jsem se dostala ze šoku a začala jednat. Chytila jsem babičku, dovlekla jí na místo kde to bylo jen malinký kousek od karavanu a.....


Babička se mi vyškubla. Šla k dědovy a pravila : " Miluji tě, vzal sis naše děti i můj život patří jen tobě." Jakmile to dořekla, obejmula dědu, ten rozevřel ústa a počal pojídat svítivou duhu stoupající z babičky. Se slzami na tváři a šrámy na duši jsem skočila z balkonu. Už ,už jsem byla na střeše karavanu. Když mi z něj sklouzla noha a já dopadla na tvrdou zem. Vystřelila mi obrovská křeč do nohy, nemohla jsem s ní vůbec hnout. A tak z vypětím veškerých svých sil jsem se vydala k zadním vrátkům které vedli na ulici... Za sebou jsem slyšela hrozivé ssssssss které se stále přibližovalo a já? Pomalinku pajdala a pokulhávala ke dveřím. Už mi zbýval jen kousek když sem uslyšela hned za uchem SSSSSSSSssssssssssssssssssss. Vyjekla jsem, prudce jsem se otočila a z hrůzou pohlédla bývalému dědečkovy do očí. Nic než hlad v nich nebylo a mě zaplavila vlna děsu. Já umřu! Já umřu!!!!!!! A pak se mi v hlavě ozvalo mnohem silněji. JÁ NECHCI JEŠTĚ UMŘÍT !!!!!!!!!

v tu chvíli jsem se otočila na imaginárním podpatku a noha, ne noha tryskem jsem vyrazila ke dveřím a tradá ven. Přežila jsem ! A však po několika dnech hladu kdy jsem neměla kam jít..... jsem se vrátila domů. A děda mě přijal s otevřeným náručím...... a tlamou.


OBRÁZEK NAKRESLILA : KÁJA


Pokud vás zajímá další její tvorba zde je odkaz na její instagram : dia_stone_
drawing_is_my_poison_

NOČNÍ MŮRA 1 - Démon s pumý hlavou

8. prosince 2019 v 20:10 | S. K. Holešová |  Mé noční můri


Byl to jeden z letních dnů, kdy slunce svítilo a ptáčci prozpěvovali líbezné písně. Byla jsem u své prababičky Marie a pozvala jsem si i svou nejlepší kamarádku Andrejku. Byli nám tou dobou čtyři roky a naše nejoblíbenější hra byla honěná a schovávaná.

" Andrejko, chyť mě. Chyť mě. Tady, tady jsem." Vesele jsem pokřikovala a pobíhala okolo Andrejky. Obě jsme se smáli. Pak jsem ale zaškobrtla a upadla na zem. Propukla jsem v tichý pláč. Kdy my s očí padali slzy jako hráchy. Andrejka se ke mě sklonila a pofoukala mi bebíčko. " No tak Sabi neplakej." Chlácholila mě.
" Už vím mám nápad. Zahrajeme si na schovávanou co říkáš. Ty budeš pykat a já se schovám. "
A tak jsem vesele souhlasila. Milovala jsem schovku." Jedna….Dvě...pět…. osm….padesát… dvacet…"
Dobře tak jsem neuměla počítat ale nějaká ta čísla jsem říci uměla. Jakmile jsem vyslovila deset, začala jsem odříkávat. " Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát. Nebo nebudu hrát! UŽ JDU!!! "

A taky že jsem vyrazila, hledala jsem jí pod stolem, v předsíni obýváku…. Ale nikde nebyla a tak jsem vběhla do sklepa. Byl tam prach a zavařeniny ale jinak tam bylo teploučko a útulně. Koukala jsem se do každého stínu i skříně. A však když jsem otevřela zvláštně vypadající truhlu… Ozvalo se z ní zasténání. V tu ránu vběhla moje babička do sklepa a rychle přibouchla truhlu. Ale bylo pozdě. "Ach, Sabino co jsi to provedla." Lomila rukama babička.
"Poť honem musíme utéct než se to dostane až sem." Skoro to ani nedořekla když se ze zahrady ozval úděsný ryk malé Andrejky. Babička strnula a já se jí vytrhla. Běžela jsem celá uslzená a vyděšená za nářkem malé Andrejky.
Našla jsem jí ležet na dvorku. Bledou jako sněženka, nehybnou jako panenka.

" An-An-Andrejko," koktala jsem a zalykala se slzami. Když se neozvala ani se nezavrtěla začínala mě pohlcovat beznaděj. " And-And- Andrejkooooo." Zakřičela jsem. Ale malá Andrejka se ani nehnula.

Když už jsem se chystala propadnout úplnému zoufalství uslyšela jsem další výkřik. Roztřeseně jsem vstala a utíkala za utichajícím hlasem svojí prababičky.
Když jsem jí nalezla. Již nežila, jen vyděšeně valila oči kam si před sebe. Podívala jsem se před prababičku a tam se tyčil obří, svalnatý asi muž s pumý hlavou. Usmíval se. Cenil své zuby v nemilosrdném úsměvu a opíral se o vstupní dveře.



Cítila jsem se jako v pasti, věděla jsem že musím do domu abych varovala strejdu Tonu. Proto jsem se rozutekla k zadním dveřím domu. Slyšela jsem jak za mnou běží ale jakmile jsem přešla práh skoprněl. Jako by nemohl dovnitř. Vyplázla jsem na něj jazyk a běžela jsem do kuchyně, kde zrovna strejda Tona chodil po místnosti a připravoval svačinu.
Ihned jsem strejdovi řekla co se stalo, a on šel do předsíně že bude hlídat dveře. Já se schovala pod stůl a čekala jsem co se bude dít.
Chvíli se nedělo vůbec nic a pak se to stalo.

Někdo zaklepal na dveře. Trhlo to se mnou. Strejda vykoukl kukátkem ven. "Ničeho se neboj Sabíku, tohle je jen pošťák.Už na něj čekám od rána. Pojte prosím dále. " Jakmile to strejda dořekl. Vyletěli dveře s pantů, na zem dopadli třísky od dveří a mrtvé tělo pošťáka.
Pumý muž vešel do předsíně, jako by samotné pozvání strejdy prolomilo jakousi kletbu a pumí muž mohl vejít dovnitř. Chytil strejdu pod krkem. Nadzvedl si ho nad hlavu, otevřel pusu a cosi barevného a však průhledného nasával ze strejdy do sebe. Dívala jsem se na to jak strýček umírá a necítila jsem nic jiného nežli děs. Nikdy jsem se tolik nebála. A pak přišla další rána která předčila i hrůzu z předešlého okamžiku.
Pumý muž začínal hledat. "PŘED PIKOLOU ZA PIKOLOU, NIKDO NESMÍ STÁT NEBO NEBUDU HRÁT!" Chodil a díval se všude a pomalu se blížil ke stolu. Už, už jsem jeho nohy měla těsně před sebou. Zastavil se mi dech. Bála jsem se nadechnout, pohnout, dokonce jsem přestala i plakat. Pak k mé nekonečné úlevě Pumý muž se otočil a šel směrem do chodby. Tu však zavál čerství jarní vánek a pum muž se s plna hrdla nadechl…………
Nestihla jsem ani zakřičet když tu se objevil svým obličejem těsně u mého a jeho pum ústa se nepatrně zvlnila v zlí úsměv. " MÁM TĚ !"





OBRÁZEK NAKRESLILA : KÁJA

Pokud vás zajímá další její tvorba : zde je odkaz na instagram : dia_stone_
drawing_is_my_poison_

Čupakabra

7. prosince 2019 v 20:32 | S. K. Holešová |  STRAŠIDELNÉ BÁSNĚ
I.

Jde to lesem,
zvěř blázní děsem,

zelená kůže,
mrtvé oči,
vůně zatuchliny a čerstvé moči,


Jde to lesem,
šustí listy,
ono to nemá ani prsty,
na místo nich má velké drápy,
které zdědil od svého táty,

Jde to loveckým krokem,
takto chodívá každým rokem,

známá cesta,
dlouhá,
avšak stačí jí jen chvilka pouhá,

kapou sliny,
v duši však ani kousek viny,
došla ke stádu,
stádu ovcí,
proto se jim říká temný lovci,

tma již padla dávno,
a však nežli padne ráno,
zabije je !


II.

V horké krvi,
nehne brví,

narezlá chuť,
a puch krve,
stále do kola jako prve,

užívá si jídlo,
užívá si slasti,
ovce nenechá se již pásti,

Jakmile však noc zmizí,
den jim je jako by cizí,
a tak utíkají neznámo kam,
jen ovčák žije,
však zůstal tu sám,

Čupakabra s raním paprskem mizí,
s barvou očí nyní ryzí,
však cesta již zbarvená rudou,

je to důkaz,
že tu zůstanou,
že tu budou.

III.

Oni nezmizí,
nemají důvodu,
ani jedna neuzná dohodu,
vše jen v krvi a rvačce řeší,
a v smilstvu stále hřeší,
mi se z nich strachy svíjíme,
v smrtonosné křeči.

Modlidba pro NYX

7. prosince 2019 v 20:15 | S. K. Holešová |  BÁSNĚ
Bohyně má nejdražší,
nikdo na tě nestačí,

bohyně má jediná,
všechno s tebou začíná,

s tebou noc přichází,
a za rozbřesku odchází,

důvěru v tebe mám,
a proto podléhám tmám.


Tuto báseň jsem napsala cca v 15 pro bohyni noci Nyx. Snad se jí líbí.

Kam dál